O Dodinkovi

13. 12. 2009 | † 07. 07. 2011 | kód autora: IxT

Psoun

Dodi byl můj první pes. Já jsem chtěla psa snad od narození :) ale naši byli tak nějak pořád proti, takže jsem si mohla tak maximálně prohlížet atlas psů. Ale jednoho krásnýho jarního dne se to všechno, shodou různých okolností a náhod, změnilo. Vidím to jak dnes, jak jsme seděli v autě a jeli se podívat do Ústí nad Orlicí na štěňátka mopse. Bylo to u takový starší paní, která měla černou fenečku a ta měla 5 štěňátek, 2 černý po mámě a 3 béžový po tátovi. Bylo to něco úžasnýho, ty batolící se maličký chlupatý stvořeníčka.. Krásný byly všechny stejně, ale my jsme si mohli vzít je jednoho. Výběr nebyl jednoduchej.. Ale ke mě se tam celou dobu tulil jeden běžovej pejsek a dokonce mi pak usnul na nohách. Takže jsem ukecala rodiče a vezli jsme si domů právě jeho. Pamatuju si, že když jsme přijeli domů, Dodi (tak jsme ho pojmenovali) byl z toho tak vyjukanej, že couval! Taky si pamatuju, jak jsme ho krmili pribiňáčkama s piškotama a jak po nich voněl.. tak miminkovsky.. :) Pamatuju si i jeho první štěknutí a jak poprvé zvednul nohu.. pamatuju si, že jsem tomu strašnou dobu prostě nemohla uvěřit, že máme doma pejska. Můj život se změnil, musela jsem si ho přizpůsobit tak, abych s ním stíhala chodit ven a abych se brzo vracela domů, aby tam nebyl dlouho sám. Ale hlavně se mi s pejskem vlila do žil větší radost ze života. Všechny ty srandovní příhody, ale hlavně ta jeho bezelstná láska.. mi vykouzlila úsměv na tváři vždycky, když jsem ho spatřila. Mopslíci, s těma svejma sraženejma čumáčkama, vypadají jako z jinýho světa. Některým lidem se proto nelíbí, někteří se jim proto smějou. Já jsem ho proto milovala.. teda nejen proto.. taky proto, že to bylo tak čistý stvoření, a tak trpělivý, nechal si líbit cokoliv a nikdy nikomu neublížil. Jediný jeho mínus bylo, že i přesto, jak vypadal (úplně stvořenej na pomuchlání), nikdy se nevydržel dlouho mazlit.. to prostě moc nemusel a vždycky radši zdrhal :) Každopádně to byl můj miláček. Říkala jsem, a vlastně to říkám pořád, že lidi vás zklamou, podvedou, zraněj, ale pes to neudělá nikdy. Pes vás vždycky bude mít rád.

Hodně často jsem jezdila pryč a jedinej, kdo mi vždycky nejvíc chyběl byl Dodinek. To je taky jedna z  věcí, která mě teď trošku mrzí.. že jsem s ním nebyla každej den. A hlavně, že jsem s ním nebyla ten poslední den..

Mops je přešlechtěný plemeno, proto jsou pejsci týhle rasy náchylnější k různejm chorobám. Dodinek si toho za svůj život taky dost prodělal, byl na operaci s kýlou, s očima a pak takový ty různý viróz...

..... ale pořád byl veselej a plnej elánu. Nikdy by mě nenapadlo, že to bude tak strašně rychlý.

Dodinkovi se na rameni udělala boule. Rostla a zvětšovala se, tak jsme to jeli ukázat na veterinu, kde nám paní doktorka řekla, že je to nejspíš tukový a že vzhledem k Dodinkově věku by se do žádný operace už nepuštěla, že je to v podstatě v pohodě. Jenomže boule byla větší a větší, takže jsme tam jeli znovu, tentokrát tam byla pan doktor a ten řekl, že by se operace nebál a že by se do toho radši podíval. Když nadešel den operace, vůbec na nic jsem se nemohla soustředit, jen jsem držela palce a čekala nový zprávy. Trvalo to celou věčnost, než doktor zavolal, že bouli vyndali a Dodinek to zvládnul, akorát že ještě dospává a že si máme večer zavolat, jak na tom bude. Volali jsme tam snad 3x, nejdřív to nebylo dobrý, hodně krvácel a byl slabej, ale nakonec nám ho dali domů. Když jsme si tam pro něho jeli a doktor ho donesl, chtělo se mi brečet, přes celý vyholený rameno měl obrovskou ránu a v ní drén a jen tam tak ležel a strašně smutně koukal. Doma už jsem potom brečela doopravdy. Ten večer jsme měla jít na nějakou akci, vůbec se mi nechtělo, nakonec jsem ale šla aspoň na chvilku ze slušnosti.. S Dodinkem byla doma mamka. Vrátila jsem se snad za hodinu a celou noc jsme s mamkou nespaly.. hlídaly jsme Dodinka.

Naštěstí se prcek začal zotavovat.. všechno by bylo fajn, kdyby nepřišel výsledek rozboru tý boule. Nádor v pokročilým stadiu, 4-6 měsíců. Byla jsem zrovna v Trutnově, když mi to mamka volala, brečela jsem snad celou noc.

Vždycky, když jsem přijela domů na víkend, snažila jsem se co nejvíc času strávit s Dodinkem. A nejhorší na tom bylo to, že mi přišel zdravej, nebylo mu nic, normálně jedl, chodil ven, hrál si.. nemohla jsem pochopit, jak můžou říct jen 4-6 měsíců.. nevěřila jsem jim.

Ale s postupem času začala boule na rameni znova růst. A mě to nevadilo, říkala jsem si, a chtěla jsem tomu věřit, že je to jen tukový, že to nevadí. Jenže boule rostla před očima a Dodinek začal mít problémy s dýcháním, občas se dusil, ale pokaždý jsme mu pomohli. Vždycky, když jsem v neděli odjížděla do Trutnova, brečela jsem, protože jsem nevěděla, jestli tam Dodinek bude, až příště přijedu.

Bylo to horší a horší.. až se naši rozhodli, že ho prostě vezmou na veterinu a tam se domluví, co s tím dál.. nechtěli, aby se trápil.. Měli tam jet v úterý, a když jsem tu neděli před tím odjížděla, Dodi za mnou přišel a najednou mu mazlení vůbec nevadilo. Dodnes vidím ten jeho pohled, jakým se na mě díval.. napadlo mě, že tentokrát už je to vážně naposled..

To úterý jsem za celej den mamce nezavolala, nechtěla jsem to vědět. Pak jsem šla na trénink a po tréninku do sauny. Saunu mám ráda, ale tentokrát mi tam bylo nějak špatně, nevydržela jsem snad ani 3 minuty a musela jsem ven. Večer jsme s Frantou vyrazili do jedný místní hospůdky, ale jen jsme si sedli, zazvonil mi telefon, mamka. Řekla mi, že Dodinka už nemáme a mě v tý chvíli, jakoby se zhroutil svět. Naši s ním odpoledne šli ještě ven a pak chtěli jet.. Dodinek se venku prý pořád zastavoval a rozhlížel.. jakoby se loučil. A pak doma se zase začal dusit.. jenomže tentokrát mu pomoct už nešlo. Jako kdyby Dodinek tušil, co se ně něj chystá, umřel radši doma. A věřte nebo ne, bylo to v tu samou dobu, kdy já jsem byla v sauně a udělalo se mi zle. A já věřím, že to má souvislost.. že jsem to cítila. 

Na jednu stranu jsem ráda, že jsem u toho nebyla, na druhou mě to ale neskutečně mrzí. Jediný, co mě trošku uklidňuje je, že nebyl sám. Udělali jsme mu hrobeček u tety na chatě, tam to znal, jako štěňátko tam s náma jezdil na prázdniny. A kdykoliv máme čas, tak tam za ním jedeme.. a doufám, že se na mě z nebíčka dívá.. a že je mu tam dobře a už ho nic nebolí.

...


...

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.